Vzpomínky na vystěhování II.

Po vystěhování sester z Přerova, Svatého Hostýna a Šternberka čekal odsud i na sestry z dalších našich komunit. 27. září 1950 musely svůj klášter u Dětský domov opustit naše sestry z Uherského Brodu, o jejichž vzpomínky se tu dělíme.

Počátkem léta se začalo mluvit i o nás v Uherském Brodě, že Dětský domov bude sestrám odňat a že dostaneme stařečky. Mnohé ze sester, které znaly účel a poměry brodského domu, pohlížely na to velmi vážně. Brodský dům měl od začátku jako hlavní činnost sirotky. Budovy i ostatní majetek dostával od dobrodinců postupně a většinou zase s tím úmyslem. A nyní má být sirotčí jmění zcizeno státem pro jiný účel?

Na stálé dotazy, jak to tedy bude, rozhodla koncem prázdnin Okresní péče o mládež, že 1. září budou děti přesunuty do Bojkovic, pak se má dům upravit na starobinec. S těžkým srdcem jsme se tedy podrobily a dětem chystaly věci a balily. Nastalo 1. září a pro děti nikdo nepřijel. Ani po neděli ne. Pořád se odkládalo.

Již delší dobu se čekalo a tušilo, že osud ženských klášterů je hodně nejistý. Když byly 13. a 14. září odsunuty naše spolusestry z Přerova, Sv. Hostýna a Šternberka, bylo už více jak jisto, že se sotva udržíme.

Plánování se starobincem pomalu utichlo. Děti, ačkoliv byly již zcela připraveny na odchod, měly zůstat prý na neurčitou dobu. Sestra představená Karmela několikrát v týdnu docházela na OPM s dotazem, co bude, ale přednosta úřadu buď nebyl doma, nebo říkal, že o ničem neví. Některé sestry si už vážně balily. Mnohé se však stále těšily nadějí, že nepojedeme a nepřipravovaly se.

Večer 23. září přišel telegram od ctihodné matky představené Leonie Stokláskové: „Na 25. září jsem pozvána do Prahy.“ Tu se teprve začalo horečně balit. Uplynula v nejistotě neděle a pondělí dopoledne. Kolem třetí hodiny odpoledne přivedla církevní referentka Jurčová tři dámy a chtěla sestru představenou. Dámy představila jako zmocněnkyně ministerstva. Jednu jako pověřenou předat nám přesídlovací dekret a řídit přesídlení, druhou jako ustanovenou správkyni Dětského domova. Třetí byla údernice holešovických podniků za dělnickou třídu.

Na žádost zmocněnkyně sestra představená svolala hned všechny sestry do světničky. Tam se zmocněnkyně představila a přečetla dekret. Po přečtení nás znovu ujišťovala o blahovůli a péči státu o nás a končila slovy: „Jste zde většinou přestárlé ženy, můžete však klidně hledět budoucnosti vstříc. Stát se o vás postará.“

Jedna ze sester se ozvala a odpověděla jí: „Zasvětily jsme se službě Boží a Pán Bůh se o nás vždycky postaral. Nikdy jsme neměly nedostatek. Doufáme, že se i nyní o nás postará. Na jiné nespoléháme.“

Zmocněnkyně na to: „Berete to jen z náboženského stanoviska a zapomínáte na to hmotné. Kdyby se o to hmotné stát nestaral…“

Jiná sestra na to: „Když je stát tak mocný, proč si nenastaví domů a proč nás vyhání z našich starých chalup?“

„Kdo vás vyhání?“

„A jdeme snad dobrovolně? Kdyby nebylo nařízení, šly bychom?“

„Nikdy! Nikdy!“ volaly sestry.

Zmocněnkyně ještě podotkla, že které sestry by chtěly dál pracovat jako dosud, že mohou zůstat a vstoupit do státních služeb. Ale v civilu. Na to byla jednomyslná odpověď: „Ne, nikdy, víc si ceníme řeholního života.“

Začalo horečné balení. Rozhodovalo se v rozčilení, co vzít a co nevzít. Tak se stalo, že se vzaly mnohé věci nepotřebné a potřebné věci tam zůstaly. Hned od pondělního odpoledne jsme byly soustavně hlídány. I v noci členové milice přecházeli před domem. Vchody byly uzamčeny, jen hlavní branou se smělo chodit, a tam stála stráž v civilu a každého vyšetřovala.

Mezitím v úterý se předával inventář Dětského domova. Zvláště zmocněnkyně Durmanová měla všude oči. Na půdě ohmatávala a znovu si zálibně prohlížela péřové zásobní polštáře. Dívala se do kufrů i do skříní se zásobním oblečením pro dívky. Bylo jí vidět na očích, že má úmysl z toho hodně získat pro sebe. Naříkala, že jí bolí nohy z toho chození po schodech. Sestry jí odpovídaly: „Ale vždyť to není tak zlé. Sama jste nám včera říkala, že my jsme to tu měly tuze lehké, tak málo dětí na starosti.“

U zásob v kuchyni se správkyně pozastavila nad tím, že jsou tak malé. Ona prý čekala aspoň metrák sádla. Z čeho bude děti živit?

„A vy máte doma metrák sádla? O nás se staral Pán Bůh a nikdy jsme ani my, ani děti neměly hlad. A o vás se přece postará stát.

U účtů chtěla správkyně stůj co stůj vidět hotovost. „A odkud? Nám stát nedával podporu ani subvence. Jak z vyúčtování vidíte, byl náklad daleko větší než příjem. Hradily jsme jej ze svého, z práce svých rukou. Tak z čeho chcete mít přebytek peněz?“ odpověděla jí představená.

Středa 27. září 1950. Poslední den. Už večer přišla milice. Bylo jich asi třicet. Měli nakládat auta, která stála na ulici. Nakládalo a přenášelo se skoro až do půlnoci. Lidé v houfech postávali na ulici, ačkoliv je milice odháněla. Ve 4 hodiny ráno přišel naposledy otec Javor, měl pro nás mši svatou a v promluvě se loučil se sestrami. Poděkoval jim za práci a modlitby pro brodskou farnost a prosil o další modlitby.

Sotva jsme vyšly z kaple, už na chodbě stála zmocněnkyně a ostře naléhala, abychom nasedaly do autobusu a odjely. Pršelo. O čtvrt na šest jsme se vydaly na dlouhou cestu, pro staré sestry hodně svízelnou. Sbohem, Brode!

(Zdroj: Kronika z exilu sester Neposkvrněného Početí Panny Marie. Upraveno.)