Vzpomínky na vystěhování

Dnes je to 75 let, co byly naše sestry vystěhovány ze svých klášterů v rámci Akce Ř - likvidace ženských řeholních řádů a zabírání jejich klášterů.

Níže sdílíme vzpomínky našich sester ze Šternberka, které byly 14. září 1950 vystěhovány do Filipova.

Do Filipova? - Kde to je? - Až s. M. Elekta nám vysvětlila, že je to poutní místo v severních Čechách. - Jsme srozuměny, jdeme!

Na 12. září v roce 1950 byla naše generální představená M. M. Leonie Stoklásková předvolána do Prahy na Státní úřad církevní. Tak jí předložili "svůj plán" s naší kongregací a ona "souhlasila". V týž den došel do domů telegram: Lidmila, Františka a Mařenka jedou. (Tzn. Přerov, Šternberk a Sv. Hostýn)

A ještě v totéž pondělí 12. září 1950 večer v pět hodin přišla do našeho kláštera ve Šternberku delegace: "Vypovídáme vás z našeho města. Město potřebuje váš dům pro školy. Vyšší zájmy to vyžadují."

Sestry dostaly na stěhování dva dny. Celou noc se připravovaly na stěhování, ani na slzy nebylo času. Z klausury nesměly ani vykročit. Sestry již upřímně toužily, aby již byly raději pryč. V poslední večer se po chudičké večeři představená s. M. Marta srdečně rozplakala nervovým vyčerpáním.

Z Olomouce se přišel s námi rozloučit náš zpovědník a dát nám požehnání. Lidem zabraňovali, když se chtěli s námi rozloučit. Bratra naší představené do domu ani nevpustili! Ale Pán Bůh byl s námi.

Poněvadž jsme nevěděly přesně, kdy přijedou auta, měly jsme již o půlnoci poslední mši svatou, svaté přijímání a modlitby cestujících. Svatostánek prázdný! Jsme opravdu sirotci? - Nejsme, máme svého Pána v srdci, jedeme s Ním!

Tesklivě jsme čekaly východ slunce. Konečně přijela auta, pro churavé sestry sanitka. Ještě naposledy jsme se rozhodly po místech zkropených potem našich předchůkyň, poslední prosba o přímluvu k zemřelým spolusestrám na hřbitově - a auta se rozjela.

Ulice byly prázdné. Zmocněnka jela s námi. Při jedné zastávce se nám snažila vsugerovat, jaké dobrodiní je to pro nás, neboť budeme všechny - celá kongregace - pohromadě! Šoféři nás těšili, že je tam pěkný klášter. Co pomůže uvězněnému ptáčku zlatá klec!

Konečně jsme byly ve Filipově. Tam nás již tiše uvítaly naše představené a spolusestry z Přerova a ze Sv. Hostýna. Ty přijely první, 13. září 1950. My ze Šternberka 14. září. Sestry z Uherského Brodu, Brna a Olomouce 27. září.